OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Francouzská MASSACRA patřila ve své době (první polovina devadesátých let) mezi nejvýznamnější představitele thrash/death metalu v Evropě a ve své rodné zemi měla tehdy konkurenci jen u stylově mírně spřízněných, avšak ortodoxnějších LOUDBLAST. Styl, kterým se MASSACRA v období svých prvních tří alb proslavila, bych s odstupem let nazval chybějícím vývojovým článkem mezi tím, co předváděla SEPULTURA v období jejích thrash metalových alb „Beneath The Remains“ (89) a „Arise“ (91) a ranou tvorbou MORBID ANGEL, třeba na debutu „Altars Of Madness“ (89). Tedy převážně strhující ultra rychlá tempa, tu a tam vystřídaná nějakou atmosférickou vybrnkávačkou, nezastavitelné kytarové smrště, kulometná palba bicích, obrovský vnitřní náboj, hluboký, hrubý, ale jasně srozumitelný vokál. Ten nejdříve v podání kytaristy Freda Duvala, později (asi tak od albové dvojky „Enjoy The Violence“) spíše v podání baskytaristy a lepšího pěvce Pascala Jourgensena. Technická vyspělost také nebyla v případě těchto zuřivých Francouzů zrovna prázdným pojmem, což bylo nejlépe demonstrováno na jejich vrcholném třetím albu „Sign Of The Decline“ (92), které bylo u MASSACRY posledním rázným zahřměním staré thrash/death metalové školy. Právě toto dílko vychází nyní v reedici na značce Busty Diamond, a tudíž zde umístěná recenze patří právě jemu. Ještě zbývá dodat, že pozdější alba MASSACRY a to jak „Sick“ (94), tak i „Humanize Human“ (96) , sice obsahovala poměrně zručně a kvalitně odvedenou práci, ale byla až příliš vzdálena od původní koncepce souboru a hlavně byla ovlivněna zejména moderním pojetím hry, jaké v té době na scénu přinesli třeba kalifornští MACHINE HEAD. Následkem toho došlo ke značnému odlivu skalních evropských fanoušků a pozdějšímu rozpadu.
Tak tedy nyní ke znovu vydávané trojce „Signs Of The Decline“ (92). Když jí srovnáme s předchozími alby a to jak s death metalovým debutem „Final Holocaust“ (90), který z dnešního pohledu trpí opravdu špatnou produkcí, tak s jeho o něco přístupnějším a lepším následovníkem „Enjoy The Violence“ (91), je na ní jasně rozpoznatelný nemalý vývojový pokrok směrem k větší propracovanosti, technické dokonalosti a také rapidně lepšímu soundu. Zkrátka, MASSACRA na ní působí mnohem víc ujasněně, hotově a po všech stránkách profesionálně. Jakoby právě zde nalezla vlastní výraz a jasně definovala to, co už chtěla sdělit na předchůdcích, ale neměla k tomu dostatečný arzenál možností či schopností. Vyrovnané album tak nabízí desítku thrash/death metalových skladeb, ostrých jak kopí prahistorických válečníků nacházejících se od počátků této kapely na jejích obalech. V textech strhujících vysokorychlostních skladeb se to hemží válečnou tématikou nebo motivy historickými či nadpřirozenými, které spadají spíše pod obor sci-fi literatury. Vrcholem může být kromě titulní skladby kvarteto úvodních vypalovaček, které ohromují svou nespoutanou krvelačností a agresivitou. Jedná se tak o thrash/death skvosty „Evidence Of Abominations“ a „Defying Man´s Creation“, které slouží jako učebnicový příklad toho, v jakém bodě se vrchol tohoto žánru nalézal na úsvitu poslední dekády minulého století. V tom samém pak pokračují temná a děsuplná „Baptized In Decadence“ nebo následující „gore“ výjev „Mortify Their Flesh“. Od samého začátku jde o album silné a vyrovnané, které však reprezentuje výhradně dobu vzniku, v níž mělo schopnost oslovit tehdejší příznivce. Z dnešního pohledu je to ale všechno trochu jinak. Právě díky své jednolitosti ztrácí nahrávka na kouzle a po určitém čase začíná velmi výrazně splývat. I tak se však jedná o neoddiskutovatelný vrchol této francouzské legendární kapely.
Jako bonus obsahuje tato remasterovaná edice i šest skladeb z následujícího alba „Sick“ (94), která, jak už jsem se výše zmínil, spadají pod zcela jiný hudební obor a jen stěží souvisejí s tím, co MASSACRA reprezentovala do alba „Signs Of The Decline“ (92). Až přílišná zahleděnost do dění za oceánem ubrala této kapele na dřívější síle a vlastní svébytnosti, kterou se vyznačovala zejména v období zde recenzovaného alba.
Vysokorychlostní thrash/death album, které je asi tím nejlepším příkladem stylu, kterým se zhruba před patnácti lety vyznačovala tato francouzská smečka. Třetí řadové album obsahuje v každém ohledu dokonalejší, techničtější a lépe zvukově ošetřený materiál než předchozí dvě nahrávky.
7 / 10
Pascal Jorgensen
- vokál, basová kytara
Fred Duval
- kytara, vokál
Jean Marc Tristani
- kytara
Matthias Limmer
- bicí
1. Evidence Of Abominations
2. Defying Man´s Creation
3. Baptized In Decadence
4. Mortify Their Flesh
5. Traumatic Paralyzed Mind
6. Excruciating Commands
7. World Dies Screaming
8. Signs Of The Decline
9. Civilisation In Regression
10. Full Frontal Assault
11. + bonus tracks z alba „Sick“ (1994) - Madness Remains
12. Ordinary People
13. Closed Minded
14. Harmless Numbers
15. Can´t Stand
16. My Reality
Signs Of The Decline (reedice) (2006)
Humanize Human (1996)
Sick (1994)
Signs Of The Decline (1992)
Enjoy The Violence (1991)
Final Holocaust (1990)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Warner Chappell Music Germany/ Busty Diamond Recor
Stopáž: 58:00
Produkce: Tim Buktu/ Axel Thubeauville, Mix: Colin Richardson
Studio: T And T Studios, Germany
''Sick'' je asi nejlepší album. Ale toto v žádném případě nezaslouží hůř jak za ...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.